Jaké je to, být sluchově postižený

Zkusil někdo normálně slyšící se vžít do situace sluchově postiženého, který má problémy rozumět mluvené řeči?A to nemluvím o neslyšících od narození, kteří nikdy neslyšeli, jak zní mluvená řeč, určí potůček, šumí vítr, zpívají ptáci a další zvuky?

Zde je příběh jednoho člověka, který se narodil jako zdravé dítě. Dětství prožil ve hrách s kamarády, žádné vysedávání u počítače, ale poctivé čutání do meruny na plácku za domy v létě, v zimě bruslení na rybníku, běžné klukovské rvačky, společné výpravy na  letní jablka k sousedům, na jejichž chuť stále vzpomíná. Společné chození do školy s partou kamarádů, kdy o autobusu do školy jsme nikdy neslyšeli a běháním na poslední chvíli před zvoněním jsme si nevědomky pěstovali fyzičku. Kotoul, přeskok kozy nebyly problémem, rovněž tak skoky do výšky či seskoky dolů jsme vždy využili na klukovských výpravách. Dnešní kluci by v tomto prostředí nejspíš neobstáli, hrozba dostat přes zadek při přistižení na stromě plného ovoce byla velice motivační na to, bychom byli pohyblivější a měli rychlé nohy.

Jednoho krásného letního dne se šla parta kluků jako vždy koupat. To léto dlouho nepršelo a tak v řece bylo málo vody a v řečišti se objevovaly kameny. Parta kluků tuhle maličkost přehlédla a ta se stala osudnou jednomu z nich, když ho kamarádi z výšky hodili do řeky. Kdyby bylo více vody, nic se nastalo, takto narazil velkou silou hlavou na kámen. Co bylo dál, to si nepamatuje. Vzpomínky pokračují až školou, kam se vrátil po prázdninách. Navenek nebylo vůbec znát, co se mu stalo. Byl dál členem party, zúčastňoval se výprav jako dříve. Později se ho kluci ptali, proč tak křičí, stačí mluvit normálně. Následovalo vyšetření u lékaře s doporučením na kontrolu sluchu. V nemocnici se zjistila snížená hranice sluchu, která byla později dána do souvislosti s dřívějším úrazem hlavy. Náš človíček si z toho nic nedělal, zůstával platným členem své party. Jenže sluch se zhoršoval stále víc a časem bylo zapotřebí nosit sluchadlo. Tenkrát to byl poslední výkřik techniky zn. TESLA. Sluchadlo se nosilo jen ve škole, odpoledne odpočívalo v šuplíku, neboť se nehodilo na klukovské hry, kde hrozila častá možnost namočení či skoků ze stromů. Kamarádům nevadilo, že museli trošku víc křičet, to bylo normální. Jak se blížil konec povinné školní docházky, začalo se přemýšlet o budoucím povolání. Otec byl toho názoru, že bez střední školy nemá v životě lehkou pozici a tak náš človíček odešel na 4 roky do Prahy. Zrovna v srpnu 1968 a otec měl o něj obavy. Naštěstí měl človíček tolik rozumu, že nelezl někam, kde bylo příslušníků savětskoj armii poněkud více pohromadě a tak si užíval života velkoměsta. Ve škole byla parta stejně postižených kamarádů a tak se vymetaly zábavy, tancovačky, taneční čaje pokud peníze stačily. Byla to krásná léta plná učení do školy i toulek Prahou ve všech ročních obdobích. Co však kalilo človíčkovu radost ze života bylo postupné zhoršování sluchu a tak dostal tehdy novinku - závěsné sluchadlo. Telefonovat se s tím dalo ještě jakž takž, stejně se randilo s kamarádkami ze školy, tak tam nebyl problém.

Kvapem se blížil termín maturity a s tím další rozhodování co dál. Svatý týden utekl jako voda a náš človíček se jen modlil, aby si při maturitě vytáhl to, co umí. Všichni svatí se nad ním smilovali, neb si vytáhl to, co se o svaťáku naučil. Maturitní večírek a poslední potřásání rukou a svět je celý náš...Nikdy však nezapomněl to, co mu kantoři vtloukali do hlavy - neučíte se pro nás, ale pro sebe. Tuto svatou pravdu mu potvrzoval celý jeho další život.

Jeho další zastávkou bylo Ústí nad Labem, kde vystudoval pomaturitní studium radiologického laboranta a po maturitě šel pracovat do nemocnice v Liberci. Zde se zjistilo, že dochází k dalšímu zhoršování sluchu a již nebylo možné telefonovat. Přesto zůstal v nemocnici delší dobu neboť kolektivu nevadilo, že špatně slyší, naučili se s ním komunikovat a byla i sranda.

Jak běžela léta, náš človíček stále bydlel u rodičů a ohlížel se po někom, kdo by se mohl stát jeho životním partnerem. Kvůli sluchu ztroskotalo jeho několik vztahů, přesto byl dál optimistou. Nakonec se oženil, na svět přišlo po čase krásné dítě podobné svému otci. To již nepracoval v nemocnici, ale v uměleckém družstvu v místě svého bydliště. Tam pracovalo více zdravotně postižených a tak byl jeden z řady dalších. Byl by tam nejspíš zůstal, ale skrytá ctižádost mu říkala, že by měl zkusit něco dalšího. To už byl dávno členem sluchově postižené mládeže, kde se utvořil dobrý kolektiv, který měl řadu akcí, na jejichž přípravě se podílel i náš človíček. V tehdejší době nebylo rozšířeno vysílání pro sluchově postižené, mobily a internet neexistoval a tak se vždy každou sobotu scházeli v klubovně či jeli někam na výlet.

Rodinné problémy donutily našeho človíčka odejít a přestěhovat se jinam. e však nastaly problémy, nikdo neměl zájem zaměstnat člověka, který nemůže telefonovat a tudíž je pro něj práce v nemocnici zapovězena. Sluchadlo již na tak velkou ztrátu sluchu přestávalo stačit a tak se náš človíček musel za pochodu učit odezírat ze rtů. Nic není dokonalé, někteří lidé neměli trpělivost několikrát opakovalo, co již bylo řečeno a tak se musel najít zaměstnavatel, které mu by to nevadilo. Po delší době se to podařilo, ale náš človíček nebyl stále spokojen. Vzpomínal na svého otce, který mu řekl: "Pamatuj si, že nikdo nebude brát ohled na to, že neslyšíš. Ty musíš dokázat, že jsi lepší než ten slyšící."

Zaměstnavatel dovolil našemu človíčkovi po delší váhání umožnit dálkové studium sdělovací a automatizační techniky. Zároveň se objevila možnost dálkového studia ekonomiky a účetnictví formou korespondenčních kurzů a osobních konzultací. Tak náš človíček si řekl, že je tady možnost něco dokázat. Ukázat, že i těžce sluchově postižený může úspěšně studovat. V obou studiích měl štěstí na profesory, kteří ho povzbuzovali, když klesal na mysli. S jejich pomocí úspěšně zakončil obě studia a vydal se hledat nové zaměstnání.